Předškolní děti a digitální technologie

Článek byl převzat z webu Šance Dětem.

V tomto textu se budu zabývat převážně riziky digitálních technologií a tím, jak předcházet jejich škodlivému vlivu. Hlavními zdroji, ze kterých vycházím, jsou odborné práce a expertní doporučení pediatrů (například Americké Akademie Pediatrů) a výzkumné studie z oblasti psychologie a adiktologie (vědy o návykovém chování a závislostech). To je dobré mít při čtení na paměti. Text je zpracován ve formě otázek a (dlouhých) odpovědí. Doporučujeme ale přečíst jej od začátku do konce, protože otázky (a tedy i odpovědi) na sebe navazují a dohromady mohou čtenáři nejlépe nabídnout ucelený obrázek.

Většina odborníků se shodne na tom, že děti od dvou let věku mohou být vystaveny digitálním technologiím (nebo přesněji zařízením s elektronickou obrazovkou jako jsou televize, chytrý telefon, tablet a další), ale pouze v omezené míře. Dřívější expertní doporučení nabízela vodítka pro rodiče ve formě maximálního času, který má dítě s obrazovkami trávit. Pro předškolní děti (dva až pět let) to nejčastěji byla maximálně jedna hodina kvalitního programu za den, konzumovaného ideálně společně s rodičem (podrobněji viz Slussareff & Lukavská, 2021). Důvodem limitovaného času přitom nebylo ani tak přesvědčení, že delší pobyt před obrazovkou by malému dítěti „něco zlého dělal“, ale spíš to, že je okrádá o čas, který nutně potřebuje na jiné činnosti podstatnější pro jeho zdravý vývoj (například spánek, fyzický pohyb, rozvoj jemné motoriky, učení, nestrukturovaná hra a komunikace s blízkými). To je v souladu s výsledky některých studií, které nacházejí vztah mezi nadměrným používáním obrazovek a pomalejším jazykovým vývojem, horší pozorností, horším spánkem nebo obezitou. Ani na základě těchto studií však není možné určit bezpečnou či škodlivou míru času stráveného u obrazovek. Novější pediatrická doporučení proto méně zdůrazňují časový limit, a naopak akcentují kvalitu obsahu a také to, že každé dítě je jedinečné, stejně jako jeho vztah k médiím. Může tak vyžadovat specifický výchovný přístup (volnější či přísnější omezení).

Nejnovější doporučení od Americké Akademie Pediatrů (AAP) vydané v dubnu 2024 se snaží rodiče vést ke komplexní mediální výchově pomocí principu 5 C (American Academy of Pediatrics, 2024), který přiblížíme dále. Mohlo by se zdát, že nejlepší cestou, jak se vyhnout potenciálnímu škodlivému vlivu obrazovek na dítě, je jejich používání zcela zamezit. Výzkumy se staršími (školními) dětmi však ukazují, že nejlépe prospívají děti, které používají obrazovky umírněně, tedy ne příliš, ale ani vůbec. Úplným zákazem obrazovek se navíc rodič připraví o možnost dítěti svět digitálních médií postupně a řízeně představovat a vpravovat jej do něj. Digitální média jsou přitom podstatnou součástí našeho života a svébytnou oblastí kultury. Stejně jako třeba v případě čtenářství, je dobré kultivovat vkus dítěte zprostředkováním hodnotného obsahu. Společně strávený čas před obrazovkou také může posilovat vzájemné pouto mezi rodičem a dítětem. Shoda panuje i na tom, že používání obrazovek pro videohovory s blízkými lidmi je v pořádku, a to i pro děti mladší dvou let. Je však žádoucí asistence dospělé osoby.

Mediální výchova dítěte je komplexní disciplína. Od rodiče vyžaduje aktivní chování a také vyvarování se určitých chyb. Výše zmíněný materiál od AAP tvrdí, že v rámci mediální výchovy by si rodič měl položit pět otázek:

Je spíše impulzivní a zvídavé? Nebo je plaché a klidnější? Vynucuje si obrazovky (digitální média), nebo o ně příliš nestojí? Jaké jsou jeho důvody pro používání obrazovek – proč je chce a co s nimi obvykle chce dělat? Smyslem těchto otázek je upozornit rodiče na to, že každé dítě je jiné a každé potřebuje jiné vedení. Pro některé děti obrazovky nejsou důležité, chvíli si pohrají nebo se podívají na video, když jim ho pustíte, ale nechají se od nich bez potíží odvést. S jinými dětmi už v předškolním věku mohou nastávat líté boje, kdy rodič musí dítěti obrazovku téměř vytrhávat z ruky, aby dělalo také něco jiného. Často obrazovky preferují děti s horší schopností soustředění. Může to být dané tím, že obrazovková média jsou obvykle velmi výrazná (poutavá), a tak se na ně dítě dokáže soustředit poměrně snadno – jde mu to samo. Zapojuje se přitom totiž spíše bezděčná (mimovolní) pozornost než pozornost záměrná. Záměrnou pozornost potřebujeme u takových činností jako je čtení, hraní deskových her, hraní se stavebnicí nebo obecně u činností, kdy se musíme soustředit na méně výrazný podnět (není intenzivně barevný, není hlasitý, nehýbe se). Záměrnou pozornost je ale dobré postupně rozvíjet, protože jedině tak zajistíme, že pro dítě budou zábavné i jiné (méně „křiklavé“) podněty než ty na obrazovce.

Rozptyl kvality je u digitálních obsahů obrovský. Některé obsahy (hry, pořady, aplikace) jsou zábavné, a navíc dítě mohou i rozvíjet (například obsah na ČT déčko). U jiných je hodnota menší či sporná, mohou dítě dokonce vyčerpávat (jsou-li příliš rychle stříhané, hlasité, křiklavé), ukazovat mu špatné vzorce chování (agresi, antisociální chování), případně se mohou snažit dítě manipulovat, například ke koupi konkrétního produktu. U menších dětí je lépe volit vizuálně a zvukově umírněnější obsahy (například delší pohádky/videa s pomalejším tempem) než sériové sledování krátkých videí na YouTube nebo TikTok síti. Totéž platí i pro hry. Obecně je dobré se vyhnout tomu, aby dítě sledovalo obsah často prokládaný reklamou. Dítě vesměs nedokáže odvrátit od reklamy pozornost, ale častá změna obsahu jej přitom kognitivně zatěžuje (to jest vyčerpává jeho vnímání, pozornost, paměť a myšlení). Podle některých expertů může také časté sledování reklamy podpořit nezdravé stravovací návyky (Council on Communications and Media, 2011). Je obzvláště vhodné dávat pozor na takzvaný manipulativní design. Některá videa, hry nebo jiné aplikace mohou obsahovat triky, jejichž cílem je připoutat pozornost dítěte a fixovat jej u obsahu. Mohou to být třeba různé „odměny“ (například: „Když vyřešíš správně hádanku, dostaneš dáreček s překvapením, otevřít si ho však můžeš nejdřív až za deset minut.“; nebo „Nyní jsi vyčerpal body energie potřebné pro to, abys mohl hrát dál, když se ale podíváš na tuhle reklamu, obnoví se ti sto bodů energie!“). Tyto triky se častěji objevují v zdarma dostupných hrách, videích a aplikacích. Jedná se totiž o způsob, kterým tyto obsahy generují zisk. Je-li to ve vašich možnostech, snažte se preferovat kvalitní videa, hry a aplikace bez manipulativních prvků, byť někdy nejsou zadarmo.

Naučit se pracovat s vlastními emocemi je důležitý vývojový úkol předškolního věku. Dítě může mít potíže se uklidnit, když je rozrušené, nebo rozveselit, když je smutné. Rodiče by dítěti měli pomáhat emoční dovednosti rozvíjet. První krok je pomoci dítěti danou emoci pojmenovat a pochopit, proč ji prožívá. V dalším kroku pak může rodič dítěti pomoci najít efektivní strategie, jak emoci zvládat. Rozptýlení se prostřednictvím obrazovek nepatří mezi vhodné strategie. Mohlo by totiž vést k tomu, že se dítě nenaučí zvládat své emoce jinak než s obrazovkou, což je rizikový faktor pro rozvoj návykového používání. Aby byli rodiče pro dítě dobrým vzorem, mohou posílit vlastní strategie zvládání emocí a zátěže a ty pak dítěti ukazovat. Podobně je důležité zaměřit se na to, jak dítě usíná. Dítě by se mělo naučit zklidnit a samostatně usnout. Pomoci mu v tom mohou klidné rituály před spaním, například společné čtení a mazlení. Obrazovkové činnosti, obzvláště akčnějšího charakteru, naopak příliš vhodné nejsou, protože zklidnění mohou bránit.

Někdy je obtížné uvědomit si, kolik času potřebují děti každý den vyčlenit pro svůj zdravý vývoj. Dostatečný spánek v tomto věku ideálně trvá deset až třináct hodin, rozhodně ne méně než osm hodin (Hirshkowitz et al., 2015). Předškoláci potřebují mít dostatek pohybu, být venku a poznávat přírodu. Potřebují si povídat s rodiči, případně se sourozenci nebo kamarády. Potřebují se věnovat činnostem, při kterých mohou rozvíjet schopnost soustředit svou pozornost i na méně výrazné podněty, jako jsou například knížky, obrázky nebo stavebnice. Rodiče často intuitivně dospějí k tomu, že čas před obrazovkou je třeba dětem nějakým způsobem limitovat. Jen omezení obrazovek ale nestačí. Výhodnější je při každodenním plánování vyčlenit vždy nějaký čas na výše uvedené („nedigitální“) činnosti. Čas, který zbude pak může být s klidem věnován obrazovkám.

To, s čím se děti skrze obrazovky setkávají, je důležitou součástí jejich zkušenosti. Stejně jako chtějí sdílet s kým si hrály ve školce nebo jaký nakreslily obrázek, chtějí vesměs sdílet i své zážitky z digitálního světa – na co koukají, co hrají. Tato jejich otevřenost je pro rodiče skvělou příležitostí, jak zjistit, co dítě zajímá, pomoci mu pochopit, o co v daném videu nebo hře jde, a také nenásilně kultivovat jeho vkus a zdravé návyky. Rodiče někdy přistupují k obrazovkám s určitou předpojatostí a považují je za nutné zlo a ztrátu času. Dítě to může vycítit a jeho ochota sdílet své digitální zážitky se sníží. Ačkoli může být těžké najít nějakou hodnotu například ve videích zobrazujících jiné děti hrající si se stavebnicí, vyplatí se zachovat pozitivitu. Koneckonců i my dospělí někdy koukáme na to, jak někdo hraje fotbal, místo toho, abychom si šli zakopat. I to, co se rodičům jeví jako naprosto hloupé a zbytečné, může mít pro dítě jakousi hodnotu – třeba jej inspiruje nebo zabaví ve chvíli, kdy je příliš unavené na to, aby se věnovalo (mentálně nebo fyzicky) náročnější aktivitě. Rodiče také mohou dítěti pomoct propojovat digitální média s realitou tím, že spolu s dítětem například nakreslí obrázek jeho oblíbené seriálové postavičky nebo spolu připraví jídlo, které dítě „vařilo“ ve hře.

Jakým častým rodičovským chybám se vyhnout?

Z některých výzkumů vyplývá, že rodiče obrazovky používají jako „chůvu“ ve chvíli, kdy se dítěti nemohou věnovat. Je jasné, že rodič se nemůže věnovat dítěti neustále, potřebuje čas pro péči o domácnost, o další členy rodiny i pro práci. Neměl by zanedbávat ani osobní relaxaci a rekreaci, která je nesmírně důležitá pro zachování duševní pohody a zdraví. Přestože obrazovky dokáží děti zaujmout a zabavit relativně snadno, vyplatí se rozvíjet u dětí schopnost zabavit se samostatně i jinak – kreslením nebo vyráběním, hraním s hračkami, stavebnicemi či prohlížením knížek. Nepůjde to hned a snadno, ale počáteční vklad, kdy se rodič bude muset zpočátku činnosti věnovat spolu s dítětem, se rodičům vrátí v podobě toho, že obrazovky nebudou jedinou možností, jak dítě zvládne být samo. Také není na škodu nechat děti někdy zažívat nudu. Může jim to pomoci rozvíjet motivační a plánovací dovednosti.

Tomu, aby dítě samo používalo obrazovky není třeba se vyloženě bránit. Je ale dobré nejprve společně nalézt vhodné hry, aplikace a videa, aby rodič zhruba věděl, čemu a jak se dítě bude na obrazovce věnovat. Je výhodou, že děti v tomto věku celkem vítají určitou monotónnost – nevadí jim hrát tutéž hru dokola či opakovaně sledovat stejné video – opakovaná expozice jim naopak umožňuje obsah lépe zpracovat. O to důležitější je kvalitní výběr. To nemusí nutně znamenat obsah vzdělávací, nemělo by se ale jednat vždy jen o obsah brakový nebo nevhodný (viz výše).

Často se také setkáváme s použitím obrazovky jako „odměny“ za dobré chování, splnění povinností a podobně. Zde je potřeba opatrnost. Dítě by nemělo mít obrazovky zafixované jako důležitý cíl, o který usilovat, a nemělo by je mít ani pevně spojené s pocitem uspokojení. Budou-li rodiče systematicky dítě motivovat právě obrazovkami, ostatní „odměny“ (ocenění rodiče, možnost odpočinku nebo volné hry) mohou postupně ztrácet účinnost a dítě o ně může přestat usilovat. Pro řízení našeho chování je totiž velmi důležitý mozkový systém odměn, založený na vyplavování neurotransmiteru dopaminu jako odměny za chování uspokojující naše potřeby, a tedy zajišťující naše přežití. Dopamin se přirozeně vyplavuje například ve chvíli, kdy usedáme k jídlu, abychom zasytili hlad. Máme-li dostatek dopaminu, cítíme se spokojení a šťastní. Máme-li dopaminu málo, cítíme se skleslí, podráždění. Existují látky, které dokáží vyplavování dopaminu uměle vyvolat – říkáme jim „návykové látky“ nebo „drogy“.

Podle výzkumů dokáže vyplavování dopaminu vyvolat i sledování videí, hraní her nebo prohlížení příspěvků na sociálních sítích. Můžeme tedy říci, že činnosti vykonávané na obrazovkách jsou odměňující. Zdá se proto být rizikové tuto jejich charakteristiku dále posilovat tím, že jsou skutečně jako odměna používány. Rizikové je rovněž propojovat obrazovky s jídlem. Je to praxe rodičů, se kterou se občas setkáváme, kdy se záměrně snaží prostřednictvím obrazovky odvést pozornost dítěte při jídle tak, aby je bylo možné snadněji nakrmit. Přijímání potravy patří mezi základní potřeby a je tedy nutné k němu takto přistupovat – mělo by být odměnou samo o sobě. Naopak je vhodné dítěti zprostředkovávat jiné typy odměn, umožnit mu hezké offline zážitky: jít společně na hřiště, přečíst si knížku, pohrát si spolu, umožnit dítěti volnou hru a tak dále. Tím předejdeme tomu, aby se obrazovky staly dominantním či dokonce jediným druhem odměny (a zdrojem dopaminu).

Rozvoj závislosti je dlouhodobý a komplexní proces, ve kterém hrají roli neurofyziologické dispozice, učení a situační vlivy. Závislost souvisí s narušeným fungováním mozkového systému odměn (viz výše), kdy vykonávání činnosti, na které je člověk závislý, je vnímáno jako nezbytné pro zachování subjektivně přijatelné míry spokojenosti. Obecně o (digitální) závislosti mluvíme, pokud jsou naplněna tři kritéria:

Tyto příznaky by měly být souvisle přítomné po dobu dvanácti měsíců (u dětí a dospívajících po dobu šesti měsíců). V současné době klasifikační manuál nemocí, který lékaři využívají pro přiřazování diagnóz, obsahuje z digitálních závislostí pouze poruchu hraní digitálních her (Gaming Disorder)(International Classification of Diseases Eleventh Revision (ICD-11), 2022). Předpokládá se však, že podobné příznaky platí i pro jiné typy digitálních obsahů, jako jsou například sociální sítě nebo streamované video.

Mozkový systém odměn u dětí předškolního věku ještě není zralý, stejně tak jako nejsou plně rozvinuté jeho poznávací schopnosti (myšlení, rozhodování, plánování), vůle ani sebekontrola, a proto lze u takto malých dětí jen těžko určit, zda se u nich rozvinula či rozvíjí závislost. Chybějící sebekontrolu nad používáním obrazovek mohou nahradit rodiče, kteří také mohou dohlédnout na to, že intenzita používání nezasahuje do fungování dítěte. Nedávná studie zaměřená na děti školního věku však zaznamenala příznaky problémového používání (suspektní závislost) už u dětí z nejmladší věkové kategorie, která byla zkoumána (jedenáctiletí), což naznačuje, že k rozvoji závislosti u těchto dětí muselo dojít už dříve, tedy v mladším školním či předškolním věku (podrobněji viz zde: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/who-zavislosti-socialni-site-hry-gaming-adolescenti-lukas-blinka_2409270600_jab).

Na možné riziko rozvoje závislostního používání u dětí rodiče upozorňuje několik varovných signálů. V první řadě mohou sledovat reakci dítěte ve chvíli, kdy dojde k odnětí obrazovky, respektive k zamezení jejího použití způsobem, na který bylo dítě zvyklé. Pokud dítě opakovaně (pravidelně) na odnětí reaguje výrazným rozladěním, úzkostí nebo agresivitou, rodič by měl zpozornět a zkusit alespoň na nějaký čas (několik dní) dítěti přístup k obrazovkám odepřít a sledovat, zda se nálada dítěte postupně upraví nebo ne. Pokud dítě zůstává trvale skleslé, úzkostné nebo agresivní, přestože se jej rodič snaží rozptýlit jinou aktivitou, je vhodné konzultovat situaci s odborníkem (viz níže).

Konzumace obrazovkových médií ale může být pro dítě nezdravá (škodlivá) i v situaci, kdy není ohroženo závislostí, respektive neprojevuje příznaky závislosti. Důležité je zajistit, aby obrazovky nenarušovaly dětský spánek. Není vhodné, aby dítě hrálo hry nebo sledovalo (akčnější) videa bezprostředně před spaním, například na tabletu nebo chytrém telefonu v době, kdy už je uložené v posteli. Jak bylo popsáno výše, digitální média dokážou zaujmout a fixovat pozornost dítěte, což může vést k tomu, že dítě odkládá spánek, případně se mu nedaří usnout, protože je přerušenou činností ještě mentálně zaujaté. Svou roli může také hrát expozice modrému světlu, což je ale problém, který se dá dobře řešit zapnutím nočního filtru na zařízení. Pro některé děti může být rušivé, mají-li v noci zařízení s obrazovkou ve svém dosahu (ve stejné místnosti, na nočním stolku). Bývá-li vaše dítě v noci neklidné, můžete zkusit zařízení na noc ukládat do jiné místnosti. Je-li zvyklé usínat u audio pohádek pouštěných z chytrého telefonu nebo tabletu a zároveň máte pocit, že jej blízkost zařízení ruší nebo láká, zkuste se zamyslet nad řešením v podobě neobrazovkového přehrávače nebo třeba bezdrátového repráčku. Zdravý a kvalitní spánek je důležitý také proto, aby dítě mělo dostatečné množství energie potřebné pro pohybové aktivity a pro činnosti, které vyžadují záměrnou pozornost (čtení, volná kreativní hra a další). Děti, které nenačerpají během spánku dost energie mohou být unavené a mohou inklinovat k relativně nenáročným formám zábavy, jakou představují právě obrazovky.

To, že dítě používá obrazovky ve zdravé míře poznáme nejlépe podle toho, že celkově dobře prospívá; dobře spí a přes den má dostatek energie věnovat se různým činnostem jako jsou pohybové aktivity, kreativní hra a podobně. Tyto činnosti mu přinášejí radost a uspokojení. Má relativně stabilní náladu (není přehnaně skleslé, úzkostné, agresivní) a to i v situaci, kdy je mu odepřen přístup k obrazovkám.

Zdravá míra používání je pro každé dítě jiná, a proto je velmi důležité sledovat, jak konkrétní dítě na obrazovky reaguje. Každé dítě je také jiné z hlediska svého temperamentu a emoční seberegulace. Některé je plačtivé, snadno se rozruší a obtížně uklidňuje. Právě u těchto dětí mohou být rodiče v pokušení pomoci si obrazovkami. Jak bylo popsáno výše, obrazovková média dokáží dítě zaujmout, a tedy relativně snadno odvést jeho pozornost od vlastního emočního rozladění, vzteku či smutku. Pro rodiče, kteří jsou mnohdy péčí o náročnější dítě vyčerpaní, může být použití obrazovek jednou z posledních možností, jak náročné situace zvládat. Je ale důležité, aby k tomuto krajnímu prostředku přistupovali jen občasně, rozhodně ne pravidelně. I když to může být pro obě strany velmi složité, dítě se musí naučit své emoce zvládat jinak než snadným rozptýlením i přesto, že někdy stráví určitý čas ve zjevném emočním diskomfortu. Ustojí-li rodič situaci v tom smyslu, že jej chování dítěte nerozzlobí, neznejistí nebo jinak nerozruší, bude pak schopný dítěti se zvládnutím jeho emocí pomoct. Je důležité si uvědomit, že emoční regulace je schopnost, které se v průběhu vývoje učíme, a že se situace velmi pravděpodobně bude se stárnutím dítěte vyvíjet k lepšímu.

Neshody a konflikty kolem používání obrazovek mezi rodiči a dětmi se mohou vyskytovat i ve chvíli, kdy je dítě relativně bezproblémové a nevykazuje příznaky závislosti na obrazovkách. Obrazovky totiž mohou být jen reflektorem, který nasvítí běžné vývojové zlomy a milníky. V batolecím věku se podstatným způsobem rozvíjí autonomie dítěte, což vede k tomu, že dítě začíná vyžadovat větší svobodu a snaží se prosazovat svou vůli v mnoha oblastech života – obrazovky nevyjímaje. Zafungovat může důslednost rodičů, kteří nastaví jasná pravidla pro používání obrazovek, dobře je dítěti komunikují a následně dbají na jejich dodržování. Úspěšné zavádění pravidel může komplikovat to, když dítě rozpozná, že postoj rodiče k tomu, jak dítě používá obrazovky, je výrazně negativní (tedy když rodič dává najevo, že je to ztráta času, že hry, které dítě hraje jsou hloupé a podobně). Tato negativita může u dítěte podpořit snahu proti nastaveným pravidlům rebelovat. Pomoci naopak může, když se rodič alespoň občas dokáže ponořit do světa obrazovek svého dítěte, dá mu najevo, že aktivity, kterým se dítě na obrazovce věnuje, jsou zábavné a hodnotné. Rodič má koneckonců v tomto věku dětí ještě velmi dobrou šanci ovlivnit, jakým činnostem se dítě na obrazovce bude věnovat – je možné a žádoucí, aby dítě světem digitálních médií provázel. Rodič se může například s dítětem dohodnout na tom, že po dobu dvaceti minut bude vybírat obsah dítě a ukáže jej rodiči, a po dobu dalších dvaceti minut pak vybere obsah rodič. Následně si můžou říct, co se komu líbilo nebo nelíbilo a určit pravidla, jaký obsah dítě bude do budoucna konzumovat. Je dobré také dítě připravit na to, že čas, který může s obrazovkami trávit, je omezený. Konkrétní limit je dobré určit na základě toho, jaké dítě je (například po jaké době s obrazovkami bývá už nadměrně unavené). Je také podstatné řídit se tím, co jiného by dítě během dne mělo stihnout (dostatek spánku, dostatek pohybu, nestrukturovanou hru, komunikaci s rodičem a podobně). Pakliže dítě není na omezený přístup k obrazovkám zvyklé, je užitečné mu zprvu pomáhat hledat a realizovat jiné činnosti – například kreslit si s ním, hrát si se stavebnicí, házet si společně míčem.

Někdy se rodičům nedaří zavést potřebné mantinely ohledně používání obrazovek vlastními silami nebo mají podezření, že dítě vykazuje příznaky závislosti (je bez obrazovek dlouhodobě sklíčené, úzkostné, zlostné). V takové chvíli je vhodné obrátit se na odborníka, ideálně dětského adiktologa nebo psychologa. Adiktologické ambulance (mapu najdete zde: https://dada.snncls.cz ) řeší obecně problémy spojené s návykovým chováním, a to včetně návykového používání digitálních technologií/médií. Odborník rodiče vyslechne, v případě potřeby provede diagnostiku a doporučí další postup. Lze se poradit i telefonicky, například na Národní lince pro odvykání, která má i sekci vyhrazenou digitálním závislostem (https://www.chciodvykat.cz). Někdy může být dobré zahájit rodinnou terapii, jejímž cílem je zlepšit komunikaci mezi dítětem a rodičem, respektive mezi všemi členy rodiny. To může být důležité zvláště pokud je vzájemný vztah narušený častými konflikty ohledně obrazovek nebo pokud se rodič cítí být celou situací vysílený.