Frenologie: Cesta od uznávané psychologické teorie k zavržení

V minulosti lidé věřili celé řadě vědeckých teorií, které se později ukázaly jako holý nesmysl. Jednou z nejrozšířenějších přežitých psychologických teorií byla frenologie, která se ve vědě pokoušela o propojení tvaru lidského těla s duší a osudem. Její zakladatel, Franz Joseph Gall, publikoval své první vědecké poznatky o frenologii již v roce 1798. V 19. století pak tato teorie, která vycházela ze studia tvaru lidských lebek, nabrala na popularitě především v USA a dalších západních zemích. Co se ale stalo s teorií, která spojovala hrbolky na lebce s nadáním a čím přesně se frenologie zabývala, se společně podíváme v dnešním článku.

Frenologie jako psychologická teorie stála na zjištěních, že někteří lidé s výrazným nadáním mají na hlavě, respektive na lebce, výraznější hrbolky. Lišili se tak od průměrných lidí tvarem lebky, což podle frenologů naznačovalo, že v mozku existují místa, odkud takovéto nadání pochází. F. J. Gall, zakladatel frenologie, např. objevil v mozku tzv. „orgán“ ctižádosti, když se v psychiatrické léčebně setkal se ženou, která snila o tom, že se stane královnou Francie. Na její hlavě (lebce) totiž našel hrbolek, podle kterého ctižádost lokalizoval. Frenologové proto pojmenovávali určité oblasti v mozku jako „orgány“, u kterých věřili, že jsou zodpovědné za specifické charakteristiky lidí. Proto se také původně používal název organologie.

Mezi orgány ze kterých pocházely specifické lidské charakteristiky a nadání, frenologové řadili např. orgán bojovnosti, který zkoumali pomocí hledání plochých míst na hlavách mírumilovných lidí. Počet objevených orgánů se ale napříč frenology lišil, obvykle se však pohybovali kolem 40 orgánů, které členili do skupin jako je např. „morální“, „intelektuální“ nebo „sobecké“. Jednotlivé orgány v mozku frenologové měřili na základě vzdálenosti mezi hrboly na lebce a také podle vzdálenosti od centra mozku. Orgány následně hodnotili jako malé, střední a veliké. Často se ale řídili pouze vlastní zkušeností a jednotlivé orgány hodnotili např. na škále od 1 do 6. Vznikla tak také představa o průměrném člověku. Problémem ale bylo, že většina lidí měla vyšší skóre než bylo to „průměrné“. Frenologie ale nebyla vždy věda o průměrném člověku, původně vycházela především z pozorování delikventů ve věznicích a duševně nemocných v psychiatrických léčebnách.

Přestože frenologie měla celou řadu kritiků, např. za neschopnost přesně odhadnout velikost jednotlivých „orgánů“ v mozku, stála také částečně za zrodem nových vědeckých disciplín. Koncem 19. století totiž začala frenologie značně upadat a rozdělila se tak na neurologii, která se dnes zabývá studiem mozku jako celku, a na odvětví v antropologii, které se nazývá kraniometrie a zkoumá tvar lebky, jako je např. objem mozkovny nebo zakřivení lebky.

Odvětví frenologie si získalo celou řadu vědců, kteří pak její techniky a poznatky aplikovali na širokou veřejnost. Dnes už ale dobře víme, že tvar lebky a empiricky nepodložené orgány nestojí za nebojácností nebo genialitou a ani za jiným lidským nadáním či charakteristikami. Přesto ale nebyla frenologie pouze slepou uličkou. Dala prostor vzniknout novým disciplínám a ve veřejnosti také rozšířila představu o průměrném člověku