Attachment: o důležitosti citového pouta v životě

Mít blízké vztahy s druhými lidmi – to je neodmyslitelná, zásadní součást našich životů. Schopnost k někomu se citově připoutat se přitom odvíjí od raného dětství. Pokud dítě v prvních letech života nemá vhodné podmínky pro získání bezpečného citového pouta k jedné dospělé osobě, může u něj dojít k tzv. poruchám attachmentu.

Dítě na svět přichází s vrozenou potřebou vztahování se k blízkému člověku. První nejdůležitější osobou v jeho životě obvykle bývá matka. Pokud naplňuje všechny potřeby svého malého dítěte, je milující, vyladěná na dítě a její chování je očekávatelné a pro dítě čitelné, pak se v jeho mozku ukládá informace, že vztahy jsou bezpečné, dobré, vzájemné (reciproční). A s takovým pocitem pak bude dítě růst, učit se a objevovat zákonitosti fungování světa.

Nedostává-li se však dítěti v raném dětství pocitu bezpečí, nejsou-li naplňovány jeho potřeby nebo nemá-li tu jednu svoji stabilní osobu, ke které se může vztahovat, s velkou pravděpodobností nebude ke světu v pozdějším věku přistupovat jako k bezpečnému místu, stáhne se do sebe a nenaučí se, jak s druhým člověkem vytvořit fungující, vzájemně uspokojující vztah. Takové dítě pak může být plné nenávisti vůči sobě i ostatním. Odborníci v takovém případě mluví o poruše attachmentu, tedy o poruše citového pouta mezi rodičem a dítětem (V češtině dosud neexistuje jednoznačný překlad anglického termínu „attachment“ – užívá se také sousloví citová vazba, citové přilnutí, připoutání se; pro potřeby našeho článku volíme používání anglického termínu attachment, poruchy attachmentu a českého ekvivalentu „citové pouto“ a „citové připoutání se“.).

Příčinou poruchy attachmentu je buď selhání, nebo naprostá absence citlivého a vnímavého pečovatele v raném dětství (nemusí jít vždy o matku, jedná se o jakoukoli milující a pečující, takzvanou mateřskou osobu). K různým pečujícím osobám si může malé dítě vytvořit různé typy vazeb. Pro zdravý vývoj dítěte je důležité, aby alespoň jedna z těchto vazeb byla bezpečná (o typech vazeb se dočtete dále v článku)

„Citová vazba vytváří určitou šablonu pro budoucí vztahy; pokud máte v raném stadiu života vztah založený na důvěře, máte mentální vzor v podobě lidí, kteří o vás pečují, starají se o vás a citlivým způsobem s vámi komunikují. U dětí, které zažily nějakou deprivaci, například se ocitly v nekvalitních institucionálních zařízeních nebo žily v rodinách, v nichž docházelo k nějaké formě zneužívání nebo kde nebyly naplňovány jejich potřeby, vývoj touto cestou nesměřuje,“ vysvětluje ve video rozhovoru pro portál Šance Dětem Nancy Cohen, psycholožka z University of Toronto.

Problematika citového pouta (attachment) je tedy spojována zejména s dětmi, které byly zanedbávané či zneužívané, vyrůstaly mimo milující rodinu. Projevy poruchy attachmentu se tedy často objevují u dětí v ústavních zařízeních a dále po příchodu do adoptivních či pěstounských rodin. Právě v rodině s blízkými lidmi se pak může začít vztahování se dítěte k druhým „léčit“.

Teorie attachmentu/citového pouta byla vytvořena v 50. letech 20. století Johnem Bowlbym (1909–1990) – fenomén attachmentu tento anglický psychiatr a psycholog rozpoznal a popsal na základě pozorování dětí a mladých lidí, kterým chyběla mateřská péče. Citová vazba je přitom trvalé emoční pouto charakterizované potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu (Kulísek, 2000). Kromě toho, že Bowlby definoval jednotlivé vývojové fáze attachmentu a jim odpovídající chování dítěte, ozřejmil také přenos raných zkušeností do dospělosti – je jisté, že zkušenosti z prvních let života člověka natrvalo ovlivní jeho vztah k lidem a jeho fungování a bytí mezi lidmi.

Jako spoluautorka teorie attachmentu je uváděna Mary Ainsworthová (1913–1999), která na konci 60. let 20. století vytvořila metodu zvanou Strange Situation Test (SST). Ta je založena na pozorování chování dítěte v různých situacích – v přítomnosti matky, po jejím odchodu, po příchodu cizí osoby, po návratu matky. Na základě těchto pozorování Ainsworthová rozlišila typy citové vazby. (Podrobnější představu se podívejte na provedení experimentu na YouTube).

V souvislosti s teorií attachmentu bývá často zmiňován americký psycholog Harry Harlow (1905–1981), který v letech 1957–1963 prováděl psychologické experimenty s opicemi – makaky rhesus. Jeho pokusy na zvířatech prokázaly, že dítě je k matce připoutáno něčím silnějším než potřebou výživy.

Na YouTube lze zhlédnout záznam, kde mají opičky odebrané matkám možnost vybrat si mezi kovovým náhradním objektem a plyšovým náhradním objektem s výživou. K objektu se zdrojem potravy se chodí najíst, většinu času však tráví přitulené k plyšovému (měkkému) objektu. Jisté tedy je, že mláďata dávala přednost dotykově (a i vizuálně) příjemnějšímu objektu. Ve výchově této „plyšové náhradní matky“ však chyběla zpětná vazba, interakce a korekce chování.

Opice zapojené do experimentu tak v dospělosti měly výrazné problémy s reprodukcí, často nebyly schopny počít mláďata, a pokud nějaké přece jen měly, chovaly se k nim velice agresivně, stejně tak i k dalším makakům. Harlow byl pro své experimenty se zvířaty často kritizován. Upozornil ovšem na to, jak důležitý je fyzický kontakt mezi matkou/rodičem a mládětem a že pro zdravý vývoj je potřebný láskyplný, hebký, krmící a zároveň korigující mateřský objekt.

Z jeho pokusu je navíc zřejmé, že aby opice mohla objevovat okolní svět a nebála se, potřebuje cítit oporu matky – v teorii attachmentu je někdy nazývaná jako bezpečná základna. Podobně je tomu i u dětí. Tím lze také vysvětlit, proč je vývoj dětí bez blízké osoby pozastaven – nemohou zkoumat okolní svět, protože veškerou svou energii věnují tomu, aby si zajistily bezpečí a jistotu. Okolní svět tím pádem nemohou plně vnímat a jejich potenciál nemusí být tedy v kritickém období vývoje dětského mozku rozvinut.

V prvních šesti měsících života dítěte dochází ke zrodu attachmentu, kdy zhruba od 12. týdne věku dítě začíná rozlišovat osoby a na své nejbližší začíná reagovat úsměvem a mimikou. Období od šestého měsíce věku do zhruba dvou let života bývá označováno jako fáze vyhraněného attachmentu – dítě je na matce závislé, separace (oddělení) od ní je pro ně velice obtížná, v dítěti vyvolává protest, pláč, zoufalství…

Mezi druhým a třetím rokem věku se závislost na matce snižuje a dochází k postupnému osamostatňování se (autonomii) dítěte, které je již zralé k separaci. Proto dítě ve třech letech již zvládne nastoupit do mateřské školky, i když je to pro něj zpočátku těžké. Jeho vývoj však může jít dál, protože svět je obohacen o kontakty s vrstevníky, o nové věci ve „velkém světě“. Zároveň tříleté dítě již ví, že i když matka odchází pryč, nezmizí navždy, dokáže si v hlavě vyvolat představu matky, která ho má ráda a myslí na něj, i když s ním zrovna není.

Když se daří tvořit jistou (bezpečnou) vazbu, mateřská osoba a dítě jsou na sebe „vyladěni“ a potřeby dítěte jsou naplňovány, mezi pečující osobou a dítětem vzniká důvěra, dítě se může na „svého“ dospělého spolehnout, může se učit a zdravě rozvíjet. Pokud se cítí ohroženo, obrací se na dospělého. Pláče-li, v náručí dospělého se uklidní a nechá se ukonejšit. Jistá (bezpečná) vazba zároveň znamená vysokou sebeúctu – takové dítě se může začít osamostatňovat.

Čtyři druhy vazeb mezi dítětem a rodičem:

Citové pouto je zásadním prvkem v rozvoji zdravého a vyváženého vztahu dítěte k světu a ostatním lidem. Bezpečné a podporující vztahy, které dítě zažije v raném věku, mu poskytují základ pro budování důvěry, sebevědomí a schopnosti navazovat smysluplné vztahy v dospělosti. Naopak děti, které tuto zkušenost postrádají, se často potýkají s vnitřní nejistotou, která může ovlivnit jejich sociální interakce a kvalitu života. Rodičovství proto není vůbec jednoduchá záležitost. Může být místy vyčerpávající a stresující. Pokud se i vy s takovými pocity potýkáte, pamatujte, že jsou zcela přirozené a že na ně nemusíte zůstávat sami. Nebojte se proto v těchto případech vyhledat odbornou pomoc.